Přivolávání | Kelley Armstrong

Pro jednou jsem se obtěžovala s vlastní anotací, protože ta dostupná na všech webech je prakticky jen ukázkou z knihy. A to se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí...

Anotace

Ve filmech nejsou duchové nic neobvyklého. Když se však v reálném životě snažíte lidem vysvětlit, že vidíte duchy zemřelých lidí, automaticky získáte poukaz na pobyt v léčebně pro duševně choré.

Chloe bylo nedávno patnáct let a od té doby to s ní jde z kopce. Stejně jako každý jiný teenager si přála být normální. Jenže Chloe vidí duchy a jakákoliv šance na obyčejný život ji vybouchne pod rukama, když uvidí ve škole popáleného školníka, jenž je však už dlouho po smrti . Všichni si myslí, že jí přeskočila, a tak Chloe končí v Lylově domově pro narušenou mládež. Chloe se dozvídá tvrdou diagnózu, ta však, jak se zdá, zdaleka nesedí. Bojuje s nálepkou, kterou ji označili, odmítá přiznat možnost, že je blázen. Co když opravdu vidí duchy? A co jsou zač její noví spolubydlící? Avšak nejdůležitější otázkou zůstává, komu může vlastně věřit?

Postavy
Ani po 312 stranách jsem se nedokázala vžít do hlavní hrdinky. Nevím, nemá takové chyby, které mi obvykle lezou na nervy, ale prostě jsem jí to nezbaštila. Dokonce ani to nadšení filmem nebylo nic moc, za celou knihu se objevilo jen pár chabých přirovnání a od milovnice filmů bych tedy čekala trochu víc. Když nad tím tak přemýšlím, žádná z postav mi nějak nepřirostla k srdci. Derek a Simon jsou hodně divné duo, většinu doby tvořili jen křoví, jinak byli naprosto bezúčelní. Rae nebyla o moc lepší, za to Liz se mi líbila, ovšem její postava se moc často neobjevila. Tori byla hysterická kráva. Jinak to říct nejde. Všichni zaměstnanci ústavu se slily v jednu nezajímavou šeď, která se mi od začátku nelíbila. Teta
užnevímjaksejmenuje a otec nejsemkzastižení byli krásnou ukázkou dysfunkční rodinky, která se ovšem objevila všehovšudy pětkrát.
Ani jedna postava (kromě Liz) si mě nějak zvlášť nezískala, připadaly mi jako loutkové postavičky, bez života. Chloe nebyla vyloženě nepříjemná, jen prostě nic. Žádná jiskra. Prázdno. Puf. Ani se nedokážu donutit, abych ji nesnášela. To je dost smutný...


Chvilku jsem se drbala s tím, kam tuhle knihu zařadit. Nakonec jsem se rozhodla pro young adult fantasy, ale spíš mi to připomínalo takovou pohádku. Magie tam teda nakonec moc nebylo, ale to se snad změní s dalším dílem. Naděje umírá poslední.

Otočil se a sledoval mě, jak jdu ke sprše a pouštím studenou vodu. Takhle nás nikdo neuslyší, ale koupelna nebude plná páry.
„Výborně,“ zavrčel. „Teď si všichni ještě ke všemu budou myslet, že se společně sprchujeme. Vysvětlíme jim jednoduše, že jsme se rozhodli šetřit vodou, poté co jsme se společně ve sklepě umazali.“

Jestli bych měla tuhle knihu popsat jedním slovem, tak vím přesně, jaké by to bylo. Zívačka. Prvních 200 stránek se nic nedělo. Jednou za čas nějaký vzrůšo, povětšinou na čtyřech řádcích, a pak kde nic, tu nic.Upřímně nevím, jak to mohlo někomu rychle uběhnout. Ono se to ani vlastně moc netáhlo, jen to byla děsná nuda.Pokud byste přeskočili strany 100-200 o moc byste nepřišli.

Simon otráveně zavrčel: „Už ti někdo řekl, že zcela postrádáš smysl pro vhodný okamžik?“
„Proto nehraju na bicí. Tak o co jde?“

Ale nebylo to zase jenom zlé. Celé to duchovno, magie, nadpřirozené schopnosti, to vše je celkem dobře vymyšlený a zas vzato z jiného, nového úhlu. I konflikt, ke kterému se na konci knihy zdárně dohrabete, by mohl být v dalších dílech zajímavý.

Po tom toužíme všichni, že? Mít moc, sílu, schopnosti, ale ničím za to neplatit…

Došla jsem k názoru, že jsem na tenhle žánr už asi moc stará. Kniha koneckonců není špatná, špatná jsem tu asi já, protože by tomu podle mého pomohla trocha krve, jedna, dvě mrtvoly... Další díl si každopádně přečtu, už jen abych se dozvěděla, jestli se autorka odhodlá někoho zabít. :D


AnetKej